PŘÍBĚHY NAŠEHO PIVA

        ...na začátku je vždycky tma. Jde o to nenechat se odradit zlými jazyky, případně sem tam nějakou administrativní šlamastykou, aby se více nezatáhlo. Po praktických zkušenostech, nočním biflování a nákupu nezbytného základního vybavení jsme při restauraci U Roubené studny ve Chvaleticích u Protivína začali vařit v rukodělném řemeslném minipivovaru vlastní pivo. Jasně, že v rozsahu, kterému říkáme "nano", várka je cca 50L max. Ambice větší zatím nemáme, máme jen čtyři ruce a z toho dvě jsou ještě v jiném zaměstnání. Ale vaříme. Částečně ze zpupnosti a částečně z radosti, že nám naše pivko chutná a že to jde. Můžeme v restauraci našim hostům, těm, kteří mají to štěstí, že "se trefí", podat vlastní EJL. Někdy na čepu a někdy ve skle. A moc nás to baví. A když se hosté netrefí, tak zkrátka nepřijdou, neboť na čepu je pro milovníky ležáku standardně skvělé pivko z dílny pánů Bernarda a Vávry. Ono, mezi námi, do Restaurace U Roubené studny, se jezdilo, a jezdí, hlavně na výborné jídlo. Bez rezervace se našinec i cizinec těžko chytá. Bude pěkné, až si hosté budou rezervovat také naše pivo. 

           Příběhy našeho piva nejsou recepty, odborné profily a charakteristiky, a nebo doporučení co máme či nemáme konkrétně v chutích hledat. Jsou to historky, které inspirovaly pojmenování pro naše piva. Chceme mít dobrá piva a o chutích se nelze přít. Dej Bůh štěstí.

ZLOBOJ

…apa Zloboj… jo jo, vidím to jako by to bylo včera. Přichází ke mně po čase na návštěvu kamarád, Kent Ch. K., chlapík z Kanady, co v devadesátkách přijel do Čech, jako mnoho jiných mladých v té době, učit anglicky. A já si bláhově myslel, že když bude u nás bydlet, naučím se anglicky raz dva. No nic… Přichází, a já ho vtipně zdravím: "Hi Kent" a on mě chválí: "Vidíš Vláďo? Celá věta a ani jedna chyba!" Kentovi se v Čechách zalíbilo, našel si tu práci, ženu, další přátele, a když čekali se ženou děcko, vzpomněl si, kdo ho tak pěkně naučil česky. A přišel se poradit jaké dát děcku, jen co se narodí, hezké české jméno. A jak tak večer plynul a lahváče z lednice ubývaly, vzpomněl jsem si, kterak pro obce Zlobice a Bojanovice vycházel časopis Zloboj. "Kente", povídám: "Není pro chlapce pěknějšího českého jména než Zloboj!" Kent se rozzářil a hned jsme si vesele připili. Najít pro holčičku alternativní jméno Kunigunda, to pak už byla hračka. Ten večer spěchal Kent za manželkou se Zlobojem a Kunigundou šťastný! A nemohl se dočkat, aby ženě už už vypověděl jaká krásná česká jména pro jejich děti má. A jak to dopadlo? Některé ženy prostě na chápání krásných jmen nemají vlohy. Tak jsem si pojmenoval alespoň pivko. Zloboj je naše vlajková loď! Žádná voňavka, žádný chmel do whirlpool, žádný Dry-hopping. Tak ať Vám chutná.

KUNIGUNDA

Vzhůru ke kořenu! Pšeničné pivo se pilo již od ranného středověku. Nebylo jiného piva než piva pšeničného, svrchně kvašeného. Nemalou, a dosud nedoceněnou roli v rozšíření vaření pšeničného piva v českých zemích, drží prvorozená dcera českého krále Přemysla Otakara II. a Kunigundy Uherské, královna Kunigunda Přemyslovna, matka Václava II. Ve dvanácti letech vstoupila do kláštera Na Františku. Zde, později, po smrti své pratety Anežky České, převzala Kunigunda Přemyslovna její úlohu péče o nemocné. Při ošetřování a léčbě podávala nemocným na posilněnou v hojné míře právě pšeničné pivo, hořčené chmelem. Odvar ze zkvašené pšenice zastupoval složku výživovou a chmel, který byl považován za léčivou rostlinu, složku léčivou a ozdravnou. V těžkých dobách špatné vody, kdy řádil mor, těžké průjmy a cholera, pak podávala Kunigunda Přemyslovna ředěné pšeničné pivo, přislazované medem, ku prospěchu i dětem. Sláva Kunigundy Přemyslovny neznala měřice a výroba pšeničného piva se po bohatýrském způsobu šířila krajem nejen mezi mastičkáři a ranhojiči, ale též prostým lidem, jednoduše pro radost. Jak jinak by se pak mělo jmenovat naše nefiltrované kvasnicové pšeničné pivo, vyrobené tradiční metodou ze základních surovin, avšak po moderním způsobu, jako hold této královně Přemyslovně, než právě Kunigunda?

FANY CITRA

Náš nanopivovar má oproti větším pivovarům mraky nevýhod, vlastně většinu. Ale jednou z mála výhod je model výroby piva po domovarnickém způsobu a specializace na piva označovaná "ejl". /Ejl bylo původně označení pro piva nechmelená, svrchně kvašená piva, a beer pro piva chmelená, dnes platí označení ejl pro všechna svrchně kvašená piva, ale to jen tak na okraj./ Jeden den uvařím takové pivko a druhý den zas jinačí. Jak se mi chce a na co mám místo. A protože mě mlsný jazyk cestou po světě nejednou svedl od ležáků na ejl, ochutnával jsem vše. Hazy Ipa, neboli Neipa, se mi zalíbila hned na první podívání. A líbí se mi, že tohle pivko vyrobím, a pivko nemusí dlouho odpočívat a poněvadž hned chutná, může do světa, respektive na hospůdku, kde se nikdy dlouho neohřeje. A jak je pro život mladé, až z našich piv nejmladší, a blonďaté a šťavnaté a voňavé, a ještě takové nehotové kotě to je, ač s drápky, a a a… tak mi přišlo, že by byla věčná škoda, nepojmenovat naši Hazy Ipu k naší nejmladší, k Františce. A protože chmelím jen jedním druhem amerického chmele, a tím je Citra, tak FANY CITRA. Tož tak.

DOBRODĚJ

Vždy, když jsme se zamýšleli nad tím jak naše pivka pojmenovat a čerpali rádi z místopisu, jedno byla výjimka. Slovo Dobroděj se nám líbilo jen tak. A tak jsem přemýšlel, které že pivo by ku jménu Dobroděj nejlépe slušelo. Usoudil jsem, že Dobroděj je tak trochu kelt i viking, slovan i germán, říman i peršan, indián i Inuita, ale hlavně drsňák a Čech jako poleno, co pro hořké slovo nejde daleko, ale nakonec zvítězí jeho laskavost a dobrota. A tak jsem postavil pivo na základech českého sladu, s korunou českého chmele. Tři české slady a čtyři české chmely, to je Dobroděj. A aby měla ta dobrota a laskavost čas se u Dobroděje vyjevit, není to rychlovka, potřebuje zrát. Dej Bůh štěstí! …a taky trochu té trpělivosti, nevyzunknout Dobroděje ještě v nedbalkách. Ať žije Dobroděj!

HURÁ ZA HUMNA

Hurá za humna je moje srdcovka, a nemá nic společného se sloupovým prostorem a vlhkými ohrádkami, kde klíčí vymočené obilí. Moje humno je kus romantického dětství ve vesnici kousek od Loun. Když jsem s kamarády běhal ven, do míst nad česačky chmele a Čačak, babička říkala: "Ten kluk už zase letí za humna". A tak "za humny" je pro mě čas a místo plný her a dobrodružství, kdy jsme chvíli byli indiány, chvíli sedmi statečnými, partyzány a kdo ví čím vším, obvykle podle toho, na jakém jsme byli ve vedlejší vesnici v neděli před týdnem bijáku a kdo jakou četl knížku. Později jsme si skrze humna vodili holky, ale to jsme jen prošli a pak vzhůru do rokle… Tahle moje "humna" měla ještě jednu zvláštnost. Koncem srpna, až do dočesné v září, všude voněl chmel svážený do česaček a sušáren. Nejspíš si vše i lehce idealizuji, ale já, když teď připravuji a dělám chmelovar, vždy si tu vůni se zvláštní nostalgií a příchutí něčeho, co je nenávratně pryč, vybavím. A tak, když jsem tohle pivko poprvé poskládal, vyrobil a ochutnal, jsem si představoval, že by se náramně hodilo na výlet. Načepovat si plný nachlazený džbán a zase s vámi, kluci a holky, letět Hurá za humna!

MASSA BOB

Černým svátečním stoutem MASSA BOB, vzdávám dík všem Mayovkám. V nemobilové době jsem ty knihy hltal a miloval všechny, stejně jako jejich postavy. A nemusely to být právě Old Shatterhand, Vinnetou, Kara ben Nemsi či Hadži Halef Omar, postavy právě hlavní a hrdinné. Jednou z postav na které jsem se vyloženě těšil, je massa Bob. Statný vysoký černoch, který je svobodný, což v té době nebyla vůbec samozřejmost, a na své svobodě si velmi zakládá. Proto si pečlivě dává před jméno "massa" …a jeho způsob mluvy mě vyloženě bavil: "Co to dělat ten rudoch? On ani nepozdravit a jet dál a nečekat, až massa Martin mu dovolit, aby vejít dovnitř. Massa Bob ho naučit zdvořilosti."  A jak vzniklo, co znamená, ono slovo "massa"? Znamená slovo "pán", původně z francouzštiny "monsieur", používáno na americkém jihu, ve státě Louisiana , zkráceně "messer" vyslovováno v černošské angličtině "massa".

...a další budou následovat  ;)